Pastevectví se zde vyvinulo jako výsledek lidského soužití s přírodou a využívání místního prostředí. S vynálezem kosy, kosením luk v nížinách, sušením sena a současnou pastvou dobytka vysoko v horách sedlák zajistil krmivo na zimu. V lidové slovesnosti se dochovaly stopy této činnosti sahající dokonce až do pravěku. V římském období slovinských dějin se na pastvinách vyráběl i sýr.

Ve středověku došlo k rozvoji pastevectví, resp. salašnictví v pravém slova smyslu ve své nejintenzivnější podobě. Na vysokohorských pastvinách pastýř pásl dobytek, především ovce a kozy, krávy teprve později, zároveň přímo na pastvině zpracovával mléko a vyráběl zákys, sýr (mimořádně pikantní mohant), máslo a tvaroh. Máslo představovalo hlavní obchodní artikl vyvážený do italského Terstu. Ačkoli pastýř zastával náročnou práci, trávil svůj pobyt na pastvině ve velmi skromných podmínkách zpola zděné či zcela dřevěné salaše s ohništěm, spíží a lůžkem.

Revoluci zavedeného individuálního systému salašnictví způsobil příchod faráře Janeza Krstnika Mesara v 2. polovině 19. století. Na základě jeho iniciativy došlo ke vzniku družstevních sýráren. Následoval rozvoj činnosti a vznik Bohinjského sýru.